Rodičovství

O některých zkušenostech v sobě už nevíme. Je dost možné, že ledacos objevíme v rodičovství. Co nám svou péčí předali rodiče, rodina, kamarádi, učitelé, lékaři, společnost? Snad jsme zažili lásku, ale také strach, povinnost a odměnu. Ten nově příchozí nevinný člověk si vybral nás jako své průvodce a partnery do první etapy života. Nutí nás to hledat to nejlepší. Hledat můžeme v sobě, ale zdá se, že to moc neumíme. Z okolí slyšíme a čteme tolik protichůdných informací. Nezbývá než jít do sebe, učit se a stavět se neustále novým výzvám.


V nejlepším případě už před početím chápeme, že by bylo fajn upravit náš životní styl tak, aby to bylo zdravé pro budoucího potomka. Ale hned od těhotenství přichází nové otázky bez jednoznačných odpovědí:

Důvěřujeme našemu lékaři a jeho slovům ujištění natolik, že si necháme každý měsíc dělat všechna možná vyšetření bez toho, aniž bychom věděli, co přesně se děje? Jaké to je pro naše miminko? Jak ten doktor může vše tak s jistotou vědět? Z čeho v nás vychází to, že se odevzdáme autoritě v bílém plášti?

Jak připravit dítěti co nejhezčí příchod na svět? Nakolik si můžeme porod zorganizovat sami? Jaké opatření jsou na místě z hlediska bezpečnosti nás a dítěte? Jsme schopni rozpoznat, jestli stačíme na porod v domácím prostředí, nebo nás pochybnosti správně vedou do některé porodnice?

A co v prvních měsících života? Necháme dítě očkovat? Jak očkování funguje? Je to nevratný krok, zásah do organismu zvenčí. Vymyslel jej člověk, aby přechytračil nemoc. Není nemoc jen příznak něčeho, co děláme špatně? Snad posilující životní zkouška? Máme o očkování dostatek informací?

A co si počít, když naše dítě špatně spí? Můžeme za to my rodiče? Jsme dost trpěliví? Nebo nám chybí rozhodnost? Máme dítě sevřít do pevného obětí? Bude tento krok náš vlastní? Jsme unavení... Kde je příčina? Není jednoduché řešení bez pochopení jeho podstaty a vnitřního souhlasu s ním spíše nebezpečné?

Dítěti je rok nebo dva a začíná si prosazovat svou. Nepřenášíme už teď dítěti přesně to, co nechceme? Neustrnuli jsme v péči na úrovni, kdy dítě moc nekomunikovalo? Dítě se rychle rozvíjí a není až tak těžké podcenit jeho inteligenci. Mluvit moc nedokáže, ale chápe mnohé. Dalo by se už teď přistupovat k dítěti partnersky?